Počátky aktivit České zemědělské univerzity v Praze (ČZU) realizovaných v Zambii pod hlavičkou ČRA se datují do roku 2017. Tehdy se jednalo se o zpracování odborných studií o hodnotových řetězcích kešu, manga a manioku v Západní provincii Zambie. V současné době ČZU realizuje v Zambii hned několik projektů ČRA. Nejen o nich, ale i o specifikách práce v jedné z šesti prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce se můžete dočíst v rozhovoru s Ing. Vladimírem Vernerem Ph.D., vedoucím Katedry ekonomiky a rozvoje na Fakultě tropického zemědělství ČZU. 

Jaké překážky pro vás byly v Zambii zpočátku nejobtížnější k překonání?

O Zambii lze říci, že je to velice přátelská a relativně bezpečná země. Řada místních lidí se chce vzdělávat a zlepšit situaci svou i své země. Jako ve většině rozvojových zemí však existuje určitý antagonismus mezi vládními plány, prací úředníků a reálnými problémy farmářů. Jakkoliv se chceme v pozici realizátora vyhnout generalizaci tohoto pocitu, je implementace zemědělské politiky pro Zambii klíčová v makroekonomickém kontextu, nicméně ne vždy odráží opravdové potřeby farmářů, chybí konsensus mezi jednotlivými politikami a řada doporučení nereflektuje plně nové vědecké a praktické poznatky.

Podílíte se mimo jiné na projektu ČRA, který je zaměřen na budování kapacit farmářů se zaměřením na tvorbu hodnotových řetězců. Jak složitá je „výuka“ zambijských farmářů v moderních strategiích marketingu?

Zvyšování tržní orientace zemědělských systémů prostřednictvím komercializace místní produkce je celosvětově považováno za vhodnou strategii pro udržitelný rozvoj odlehlých oblastí. Budování hodnotových řetězců však není jen o moderních marketingových strategiích, jakými jsou např. studie trhu a jejich saturace, marketingový mix či spotřebitelské chování, u nich je totiž v řadě případů nutná alespoň základní znalost ekonomických teorií. Cílem projektu je tyto informace přeložit co nejvíce do jazyka a chápání místních zemědělců. Je dobré zmínit, že farmáři si možnosti plynoucí z prodeje zemědělských produktů uvědomují. V rámci pravidelných školení se snažíme ve farmářích podpořit či znovu vytvořit jednu důležitou věc, a tím je cit pro princip udržitelného rozvoje – skloubit produkční, krajinotvornou a sociální funkci zemědělství.

V rámci programu Vysílání učitelů se na místní univerzitě věnujete tématu využívání přírodního dědictví Zambie a možnostem jeho ochrany. Zaznamenal jste za poslední roky změnu ve vnímání studentů ohledně přístupu k zambijské přírodě a k ekologii obecně?

Tato otázka svým způsobem navazuje na předchozí odpověď. Potenciál místní přírody není zcela využit. Řada zajímavých produktů se nachází na farmách, ale v nepoměrně větším množství i v okolním ekosystému. Nelze si představovat, že by lidé v Zambii byli uvědomělejší než třeba ti v České republice. Jejich potřeby jsou úplně stejné, chtějí mít více peněz, studovat, cestovat. Tento trend spolu s postupnou monetarizací rurální ekonomiky pak působí, že řada z nich rozvíjí svou farmu a své podnikání na úkor místní přírody. Vznikají plantáže o nízké diverzitě, používá se více chemikálií, nevhodné variety plodin, roste počet dobytka, který ne vždy odolává místnímu klimatu a spotřebovává více vody než lokální plemena. To vše má negativní dopad na přirozený ekosystém, podporuje jeho degradaci a kvalitu. Krom negativního dopadu na zemědělství je navíc taková krajina méně atraktivní pro případné turisty.

Je vůbec možné za tento stav kritizovat místní chudé farmáře?

Když vezmeme v potaz, jak jsme k našemu přírodnímu dědictví chovali my v Evropě, je těžko něco vyčítat místním. Na druhou stranu je tu řada lidí, od vzdělaných po ty negramotné, starších i mladších, pro které ekologie už není pouhým pojmem. Začínají být více hrdí na místní produkty i přírodu, jsou tu zambijské instituce a organizace podporující zachování přírodního dědictví. I proto jsme v rámci našeho působení na místní univerzitě zavedli do osnov předmět, který se přírodním dědictvím a vyjádřením jeho ekonomické hodnoty zabývá. V podobném duchu se univerzita v Mongu zapojuje i do aktivit projektů pod hlavičkou ČRA.

Na Bantuské univerzitě v Mongu se věnujete podpoře rozvoje pedagogiky a posílení její role v zemědělském rozvoji Západní provincie Zambie. Jak v praxi vypadá zvýšení kvality výuky odborných předmětů prostřednictvím přímého působení českých pedagogů?

Bantuská univerzita (The University of Barotseland) je malá a soukromá univerzita, která vznikla z iniciativy místních lidí. Ti se často po zkušenostech s prací pro mezinárodní firmy a organizace vracejí domů. Sami si uvědomují, že prosté vzdělání studentů nestačí, ale že je třeba s nimi pracovat tak, aby si uvědomovali, z jak bohatého regionu pocházejí. Jedním z dopadů našeho působení byla právě podpora pedagogů, kteří tak při našich přednáškách pro studenty či v rámci diskuzí v pracovních skupinách cítili ve svém úsilí podporu. Témata závěrečných prací se začaly více opírat o místní problémy a právě i o místní agroekosystémy. Větší udržitelnost spatřujeme nicméně v dlouhodobé spolupráci, například v rámci zemědělských projektů.

Na této škole pořádáte s českými pedagogy pro studenty i speciální kurzy. Jaké konkrétně?

Pořádali jsme speciální kurzy zaměřené na ekonomickou botaniku, kde šlo o to identifikovat lidmi využívané druhy rostlin pro výživu či trh. Tato znalost a preference se dají díky moderním metodám dobře dokumentovat a kvantifikovat. Ekonomická stránka se následně věnuje dostupnosti těchto druhů na trhu a logistice prodeje. Dále jsme měli kurzy na zpracování místních produktů, jejich vlivu na výživu člověka, jejich možnému využití jako medicíny pro léčení nemocí lidí i zvířat, a také na domestikaci dřevin jako benefičních druhů pro výživu i trh, ale také například jako nástroj pro zmírnění klimatických změn. Věnovali jsme se domestikaci dřevin na farmách, o jejich propojení s jednoletými plodinami, akvakulturou či hospodářskými zvířaty. Tento systém začíná mít stále větší prestiž i v Evropě a nazývá se agrolesnictví. Proběhly též kurzy na projektový management.

Mohl byste přiblížit projekt Agribusiness pro život, jehož cílem je zvýšení produktivity a diverzity zemědělské produkce a příjmů středně velkých farmářů?

Tento projekt pracuje s poměrně velkým počtem farmářů, kteří jsou převážně sdruženi v kooperativách. Navíc pokrývá různé agroekologické a produkční oblasti, čímž vytváří dobrý prostor pro využití různých rozvojových přístupů. Většina farmářů se nachází v okolí hlavní silnice mezi hlavním městem Zambie Lusakou a administrativními centry Centrální provincie Mumbwou a Západní provincie Mongem. Směrem od východu k západu se postupně mění nejen složení půdy a tím i zemědělské produkce, ale i ekonomická úroveň farmářů. Opět se zde samozřejmě projevují vlivy farmaření na okolní ekosystém.

Což sebou jistě přináší i určitá rizika.

Ano. Rozvoj zemědělství je vnímán jako první krok k rozvoji celé ekonomiky obou provincií, jako začátek změny struktury ekonomiky od agrární po více industriální. Velkou měrou se toho dosahuje zvyšováním objemu produkce, aby bylo dosaženo většího podílu na trhu. Problémy, které tyto snahy brzdí, jsou převážně spojené s nižší kapacitou farmářů se tomuto trendu přizpůsobit, ale také s nedostatečně kvalitními vstupy, které nezřídka neodpovídají místním klimatickým a půdním podmínkám. Projekt se proto snaží tyto negativní dopady zmírňovat skrze důraz na místní odrůdy, větší zapojení farmářů do rozhodovacích procesů, ale také dodávkami kvalitních vstupů a propagováním stylů hospodaření, které podporují udržitelnost a stabilitu zemědělství. Bohužel ne vždy je místní či národní trh schopen různou kvalitu také cenově rozlišit. Možnosti exportu plodin do sousedních zemí jsou také velmi omezené, africké země obecně spolu velice málo obchodují a v řadě případů není tento trh legislativně podchycen a usměrňován, nebo dokonce podporován.

Ve venkovských oblastech Zambie je často těžké přesvědčit místní farmáře, že změny v tradičních postupech při farmaření jsou nejenom možné, ale výhodné pro celou komunitu. Jak se vám daří těchto změn nejlépe dosáhnout?

Velkým problémem je zejména zavádění systémů, které si žádají větší počáteční investice či mají vyšší provozní náklady. Například u výše zmíněného agrolesnictví je třeba získat kvalitní sazenice stromů a čekat několik let na úrodu, u akvakultury je to pak otázka násady, která je opět drahá a málo dostupná. Farmáři se navíc za spoustu svých produktů a postupů stydí, trvá nějaký čas, než se více otevřou a jsou ochotni se o svou znalost podělit. K tomu je třeba čas, který ovšem v projektovém cyklu není vždy lehké nalézt. V rámci projektů s místní univerzitou a místními organizacemi, i v rámci projektu Agribusiness vedeného Charitou, se však daří s farmáři dlouhodobě pracovat a objevovat nové produkty a trhy a zároveň neničit jejich úrodu.

Který druh projektů považujete vy osobně pro Zambijce za nepřínosnější?

Tropické regiony jsou všeobecně oblastmi s dosud nevyužitým potenciálem biologické rozmanitosti. Mám rád projekty, které jako možné řešení současné situace vidí ve využití tradičních plodin, včetně částečně domestikovaných či volně rostoucích užitkových druhů rostlin s potenciálem vytvářet další příjem pro místní domácnosti a tím snižovat chudobu venkovských oblastí a zároveň přispívat k zachování regionálního kulturního dědictví. Zmapování a zdokumentování současného stavu zemědělských postupů a jejich významu pro obživu místních obyvatel ovšem představuje základní předpoklad pro jakoukoli další rozvojovou strategii v oblasti. To ale vyžaduje čas a schopnost navazovat na aktivity často desítky let staré, ve kterých kdysi ten potenciál nebyl rozeznán nebo se řešily aktuálnější problémy.

Mají zambijští farmáři dostatečné povědomí o možnostech a výhodách, které jim mohou podobné projekty umožnit?

Byl bych rád, aby v Zambii byly realizovány projekty vycházející z předpokladu, že zásadní cestou, jak zachránit kulturně přírodní dědictví, je vytvořit podmínky pro udržení odpovídající struktury obyvatelstva a navrácení mu jeho role manažera ekosystému v tom pozitivním smyslu. Jsou to ovšem projekty, které stojí stále poněkud stranou zájmu většiny donorů i vládních politik. Pracují s produkty, které jsou ve vědeckých a rozvojových kruzích označovány termínem opomíjené nebo přehlížené, a to jak trhem, tak místním obyvatelstvem. Ti s postupným růstem životní úrovně touží spíše po produktech z dovozu, což souvisí i s jejich vnímáním veřejností jako „jídlo chudých“. Na druhou stranu dle nedávného zveřejnění deseti nejzdravějších diet v historii lidstva, má sedm původ právě v Africe. Nyní se nepoužívá téměř žádná. Potřebujeme tedy i odpovídající propagaci a zvýšení povědomí o těchto produktech mezi místními, připomenout jim jejich minulost a tradice. ČZU se na tuto cestu v Zambii vydala a připojuje se tak k celosvětovým prestižním institucím.