Opravdu bohaté země berou z Afriky více, než jí dávají ?
Skupina třinácti, převážně britských, nevládních organizací minulý měsíc publikovala zprávu s názvem "Honest Accounts?" 
. Podle zprávy, která byla komentována i v českých médiích, bohaté země berou z Afriky o 58 miliard dolarů více, než jí dávají jako svou pomoc. Ředitel České rozvojové agentury se pokouší na zprávu podívat nezávisle a některá tvrzení uvést na pravou míru.
Nerozdáváme ryby, ale učíme jak je chytat
Předně bych rád vyjasnil terminologii. Většina pomoci, kterou vyspělé země poskytují Africe, není humanitární, ale rozvojová. Humanitární pomoc reaguje zejména na přírodní katastrofy a mohou ji dostávat klidně i bohaté země (např. Spojené státy postižené hurikánem Katrina, nebo Japonsko zasažené tsunami). Naopak rozvojová pomoc je záměrná aktivita, jejímž cílem je dlouhodobé zvyšování životní úrovně afrických zemí. Pokud bych použil známé přirovnání, tak rozvojová pomoc není charita ("rozdávání ryb hladovým"), ale investice (předávání znalostí, „jak mají ryby lovit").
Zpráva nevládních organizací sčítá toky peněz z vyspělých zemí do Afriky a porovnává je s "odtoky" peněz opačným směrem. Tím se ale dopouští známého omylu o míchání jablek s hruškami a meruňkami. Na straně jablek je rozvojová pomoc poskytovaná vládami vyspělých zemí. Mezi hrušky řadím investice soukromých firem. A mezi meruňky pak aktivity soukromých osob a dalších nevládních aktérů.
Každý z těchto druhů financování má jiné cíle a pravidla a pokud už má být porovnáván s odtoky peněz, tak pouze takovými, které spadají do stejné kategorie ovoce. Aktivity soukromých firem a nevládních organizací jsou nezávislé na vládách vyspělých zemí (alespoň v Evropě, u státem vlastněných čínských firem to je jinak) a tak těžko můžeme na vrub vládní rozvojové rozvojové pomoci odečítat daňové zisky z podnikání soukromých firem nebo remitence, které posílají imigranti do svých domovských zemí.
Pokud se omezíme pouze na jablka, tj. oficiální vládní rozvojovou pomoc, tak je většina pomoci jsou granty, tj. nevratná pomoc, za kterou vlády dárcovských zemí nedostávají nic zpátky. Efektivita takto vynakládaných peněz je samozřejmě jiná otázka, kterou v tomto článku neřeším. Pro zájemce odkazuji např. na stránky Globálního partnerství o efektivní rozvojové spolupráci. Je pravda, že někteří velcí donoři kromě grantů poskytují i půjčky, ale tyto půjčky musí být podle pravidel OECD zvýhodněné, tj. oproti běžným komerčním půjčkám mají nižší úroky či odložené splátky.
Má dluhy splácet dlužník nebo věřitel?
Zpráva nevládních organizací vytváří mylný dojem, že všechny půjčky jsou z definice špatné, neboť jsou poskytovány za nevýhodných podmínek a vedou k neudržitelnému zadlužení afrických zemí. Opak je pravdou. Půjčku považuji za standardní nástroj tržní ekonomiky, který umožňuje efektivnější alokaci zdrojů a tím pádem realizovat africkým zemím projekty, na které by při své současné úrovni úspor a kapitálu nedosáhly. Pochopitelně záleží na úrovni vlády té které země, jak produktivně dokáže dodatečné zdroje využít.
Přesto vyspělé země, mj. pod tlakem těch samých nevládních organizací, na přelomu století uznaly, že některé dluhy chudých zemí jsou neudržitelné a v rámci iniciativy HIPC jim je odpustily. Pokud by se však tento postup opakoval často, pak by to vedlo k tzv. morálnímu hazardu, neboť dlužník by automaticky předpokládal, že dluhy nemusí splácet. Řada lépe spravovaných afrických zemí si je toho vědoma, a proto se dobrovolně zříká zvýhodněných půjček od zahraničních vlád a místo toho si úspěšně berou komerční půjčky na finančních trzích. Vždyť země jako Ghana, Keňa, Rwanda a další v minulých letech úspěšně prodaly dluhopisy a jsou hrdé na to, že získaly lepší úvěrový rating a půjčky úspěšně splácí.
Africe pouští žilou i sami Afričané
Odtoky peněz z Afriky vypadají mohutně, ale zpráva vůbec nerozlišuje, zda jde o legální či nelegální toky peněz. Autoři zprávy tak (ať již záměrně či nikoliv) vytvářejí dojem, že veškerý odtok peněž z Afriky je automaticky špatný. Pokud však soukromé firmy investují v Africe, tak to dělají za účelem zisku a legální zisk odvedený svým majitelům přeci nelze považovat za nic špatného. Připouštím, že nadnárodní firmy využívají všemožných účetnických triků, aby své daně snížily na minimum, stejně jako, že v řadě afrických zemí jsou velmi nízké daňové sazby. Ale záleží především na samotných vládách těchto zemí, jaké sazby stanoví a jak efektivně umí daně vybírat.
Pokud z Afriky odtékají peníze nelegálně, tak to nemusí být jen peníze západních firem ulité přes daňové ráje. Mnohdy jde i o soukromé peníze samotných afrických občanů, kteří se tak snaží buď vyhnout daním a korupci ve svých domovských zemích, nebo zajistit bezpečnější vklady v západních bankách. Nelegální zisky jsou často spojené s nerostným bohatstvím, ať již jde o ropu, diamanty či vzácné dřevo. Na obranu vyspělých zemí nutno říct, že právě ony začaly v rámci OECD či G20 tyto problémy řešit. Níže uvádím jen heslovitě některé z těchto iniciativ a nechávám na čtenáři, aby si o nich zjistil více:
- Úmluva OECD proti podplácení v mezinárodních podnikatelských transakcích;
- Ujednání OECD o vládou podporovaných vývozních úvěrech;
- Doporučení výboru DAC zakazují tzv. vázanou pomoc pro nejméně vyspělé země;
- Finanční taskforce FATF proti praní špinavých peněz a tzv. černý seznam daňových rájů;
- Kimberleyský proces zabraňující tzv. krvavým diamantům přístup na mezinárodní trhy;
- Regulace FLEGT v oblasti těžby vzácného dřeva;
- Iniciativa EITI na podporu transparentnosti v těžebním průmyslu.
Díky těmto a jiným iniciativám se pomalu daří nelegální odliv peněz z Afriky brzdit a někdy i zvrátit. Například v listopadu 2013 byla zveřejněna zpráva , že asi 700 milionů dolarů ukradených generálem Abachou bylo vráceno ze švýcarských kont zpátky do Nigérie. Spousta dalších případů zveřejněna není, protože banky a jejich klienti si pochopitelně přejí diskrétnost. Zpráva britských nevládních organizací o těchto případech mlčí, protože jí nejspíš nezapadají do jejich argumentace o jednostranném úniku peněz z Afriky.
Zpráva měří pouze toky peněz, ale sama přiznává, že na stranu odtoků z Afriky přidává i další náklady, které nelze považovat za toky peněz. Jedná se o náklady vyplývající z klimatických změn, neboť africké země doplácejí na emise uhlíku, které vypouštějí převážně vyspělé země. Nicméně v rámci Kjotského protokolu vyspělé země tuto svoji asymetrickou historickou odpovědnost uznaly, a proto se závazky na redukci emisí vztahují pouze na ně a nikoliv na chudé africké země. Vyspělé země jim navíc pomáhají v jejich adaptaci prostřednictvím desítek fondů , např. na podporu zpětného zalesňování.
Z hlediska metodiky je sporné, proč se zpráva u jednoho jevu - klimatické změny - snaží vyčíslit negativní externality. A naopak na druhé straně opomíjí jiné jevy - např. přenos vědeckých poznatků, technologií a know-how, které by šlo vyčíslit obdobně, ovšem jako pozitivní externality. Jak doceníme, že jsou to právě výsledky "západních" technologií, např. v Evropě či Spojených státech vyvinuté léky, které pomáhají léčit i africké nemoci?
Užitečná, ale matoucí, zpráva nevládních organizací
Zpráva nevládních organizací "Honest Accounts?" vychází ze správného předpokladu, že v dnešním globálním světě jsou vztahy mezi vyspělými a chudými zeměmi velmi komplexní. Problém podpory rozvoje chudých zemí tak nelze omezit pouze na oficiální rozvojovou pomoc. Vyspělé země mají další nástroje, kterými mohou negativně (ale stejně tak i pozitivně) působit na rozvoj chudých zemí.
Vezměme např. migrační politiku - všechny vyspělé země dnes diskutují, do jaké míry se otevřít přílivu migrantů z chudých zemí, zatímco chudé země se obávají, že přijdou především o kvalifikované lidi - inženýry, učitele a doktory. Tito lidé se však rozhodují sami a často do svých původních zemí posílají nezanedbatelné úspory v podobě tzv. remitencí. Někteří se dokonce po čase vracejí, čímž do Afriky přinášejí i nové znalosti a zkušenosti. Rozumě nastavená migrační politika tak může být oboustranně prospěšná - únik mozků přeměnit v cirkulaci mozků.
Zpráva nevládních organizací však do těchto detailů nejde a zůstává napůl cesty. Vztahy mezi bohatými zeměmi a Afrikou příliš zjednodušuje a dopouští se chyb v metodice. Díky tomu dochází k jednostrannému a zřejmě dopředu plánovanému závěru, tj. že bohaté země berou z Afriky víc peněz, než jí dávají na rozvojovou pomoc. Považuji za nebezpečné, pokud se debata o rozvoji omezí jen na kupecké počty, kdo kolik komu dává a kdo kolik komu dluží. Proto v naší práci již nemluvíme o rozvojové pomoci, nýbrž o rozvojové spolupráci. Africké země nejsou pouhými příjemci pomoci, ale jsou rovnocennými partnery. Osud chudých zemí si zaslouží pozornost nás všech.
A jak si vede Česká republika?
Oficiální rozvojová pomoc poskytovaná českou vládou dosahuje asi 4,4 miliard korun ročně. Z toho 2/3 jsou poskytovány skrze mezinárodní organizace (EU, OSN) a 1/3 tvoří bilaterální pomoc, kterou mj. poskytuje Česká rozvojová agentura. Asi pětina naší pomoci směřuje do subsaharské Afriky, kde jsou našimi partnery především dvě země - Etiopie a Zambie. Česká republika neposkytuje rozvojové půjčky, tj. veškerá naše pomoc jsou nevratné granty.
Našim africkým partnerům se snažíme předávat především zkušenosti a hledat řešení jejich rozvojových problémů. Proto podporujeme vzdělávání, zdraví, přístup k pitné vodě, zvyšování produkce zemědělství a udržitelné zdroje energie. Pokud již v rámci našich projektů dodáváme nějaké stroje či zařízení, tak vždy dbáme na to, aby naše projekty byly udržitelné, tj. aby se partnerská strana podílela na nákladech a uměla výsledky projektů využívat i poté, co naše podpora skončí.
Česká republika si uvědomuje, že rozvojová pomoc sama o sobě nestačí. Proto se snažíme rozvoj afrických zemí ovlivnit i ostatními politikami v oblasti obchodu, životního prostředí či migrace. Za účelem podpory tzv. koherence politik pro rozvoj působí od roku 2008 Rada pro zahraniční rozvojovou spolupráci, v níž jsou sdružena ostatní ministerstva, ale i zástupci krajů, měst a obcí, nevládních organizací a soukromých firem.
Více o zahraniční rozvojové spolupráci ČR lze nalézt na stránkách Ministerstva zahraničních věcí.
Česká rozvojová agentura uvítá názory veřejnosti na teze obsažené ve zprávě "Honest Accounts", stejně jako obecnější názory na směřování české rozvojové pomoci.
Michal Kaplan
ředitel České rozvojové agentury
. Podle zprávy, která byla komentována i v českých médiích, bohaté země berou z Afriky o 58 miliard dolarů více, než jí dávají jako svou pomoc. Ředitel České rozvojové agentury se pokouší na zprávu podívat nezávisle a některá tvrzení uvést na pravou míru.Nerozdáváme ryby, ale učíme jak je chytat
Předně bych rád vyjasnil terminologii. Většina pomoci, kterou vyspělé země poskytují Africe, není humanitární, ale rozvojová. Humanitární pomoc reaguje zejména na přírodní katastrofy a mohou ji dostávat klidně i bohaté země (např. Spojené státy postižené hurikánem Katrina, nebo Japonsko zasažené tsunami). Naopak rozvojová pomoc je záměrná aktivita, jejímž cílem je dlouhodobé zvyšování životní úrovně afrických zemí. Pokud bych použil známé přirovnání, tak rozvojová pomoc není charita ("rozdávání ryb hladovým"), ale investice (předávání znalostí, „jak mají ryby lovit").
Zpráva nevládních organizací sčítá toky peněz z vyspělých zemí do Afriky a porovnává je s "odtoky" peněz opačným směrem. Tím se ale dopouští známého omylu o míchání jablek s hruškami a meruňkami. Na straně jablek je rozvojová pomoc poskytovaná vládami vyspělých zemí. Mezi hrušky řadím investice soukromých firem. A mezi meruňky pak aktivity soukromých osob a dalších nevládních aktérů.
Každý z těchto druhů financování má jiné cíle a pravidla a pokud už má být porovnáván s odtoky peněz, tak pouze takovými, které spadají do stejné kategorie ovoce. Aktivity soukromých firem a nevládních organizací jsou nezávislé na vládách vyspělých zemí (alespoň v Evropě, u státem vlastněných čínských firem to je jinak) a tak těžko můžeme na vrub vládní rozvojové rozvojové pomoci odečítat daňové zisky z podnikání soukromých firem nebo remitence, které posílají imigranti do svých domovských zemí.
Pokud se omezíme pouze na jablka, tj. oficiální vládní rozvojovou pomoc, tak je většina pomoci jsou granty, tj. nevratná pomoc, za kterou vlády dárcovských zemí nedostávají nic zpátky. Efektivita takto vynakládaných peněz je samozřejmě jiná otázka, kterou v tomto článku neřeším. Pro zájemce odkazuji např. na stránky Globálního partnerství
o efektivní rozvojové spolupráci. Je pravda, že někteří velcí donoři kromě grantů poskytují i půjčky, ale tyto půjčky musí být podle pravidel OECD zvýhodněné, tj. oproti běžným komerčním půjčkám mají nižší úroky či odložené splátky.Má dluhy splácet dlužník nebo věřitel?
Zpráva nevládních organizací vytváří mylný dojem, že všechny půjčky jsou z definice špatné, neboť jsou poskytovány za nevýhodných podmínek a vedou k neudržitelnému zadlužení afrických zemí. Opak je pravdou. Půjčku považuji za standardní nástroj tržní ekonomiky, který umožňuje efektivnější alokaci zdrojů a tím pádem realizovat africkým zemím projekty, na které by při své současné úrovni úspor a kapitálu nedosáhly. Pochopitelně záleží na úrovni vlády té které země, jak produktivně dokáže dodatečné zdroje využít.
Přesto vyspělé země, mj. pod tlakem těch samých nevládních organizací, na přelomu století uznaly, že některé dluhy chudých zemí jsou neudržitelné a v rámci iniciativy HIPC
jim je odpustily. Pokud by se však tento postup opakoval často, pak by to vedlo k tzv. morálnímu hazardu, neboť dlužník by automaticky předpokládal, že dluhy nemusí splácet. Řada lépe spravovaných afrických zemí si je toho vědoma, a proto se dobrovolně zříká zvýhodněných půjček od zahraničních vlád a místo toho si úspěšně berou komerční půjčky na finančních trzích. Vždyť země jako Ghana, Keňa, Rwanda a další v minulých letech úspěšně prodaly dluhopisy a jsou hrdé na to, že získaly lepší úvěrový rating a půjčky úspěšně splácí.Africe pouští žilou i sami Afričané
Odtoky peněz z Afriky vypadají mohutně, ale zpráva vůbec nerozlišuje, zda jde o legální či nelegální toky peněz. Autoři zprávy tak (ať již záměrně či nikoliv) vytvářejí dojem, že veškerý odtok peněž z Afriky je automaticky špatný. Pokud však soukromé firmy investují v Africe, tak to dělají za účelem zisku a legální zisk odvedený svým majitelům přeci nelze považovat za nic špatného. Připouštím, že nadnárodní firmy využívají všemožných účetnických triků, aby své daně snížily na minimum, stejně jako, že v řadě afrických zemí jsou velmi nízké daňové sazby. Ale záleží především na samotných vládách těchto zemí, jaké sazby stanoví a jak efektivně umí daně vybírat.
Pokud z Afriky odtékají peníze nelegálně, tak to nemusí být jen peníze západních firem ulité přes daňové ráje. Mnohdy jde i o soukromé peníze samotných afrických občanů, kteří se tak snaží buď vyhnout daním a korupci ve svých domovských zemích, nebo zajistit bezpečnější vklady v západních bankách. Nelegální zisky jsou často spojené s nerostným bohatstvím, ať již jde o ropu, diamanty či vzácné dřevo. Na obranu vyspělých zemí nutno říct, že právě ony začaly v rámci OECD či G20 tyto problémy řešit. Níže uvádím jen heslovitě některé z těchto iniciativ a nechávám na čtenáři, aby si o nich zjistil více:
- Úmluva OECD
proti podplácení v mezinárodních podnikatelských transakcích;- Ujednání OECD
o vládou podporovaných vývozních úvěrech;- Doporučení výboru DAC
zakazují tzv. vázanou pomoc pro nejméně vyspělé země;- Finanční taskforce FATF
proti praní špinavých peněz a tzv. černý seznam daňových rájů;- Kimberleyský proces zabraňující tzv. krvavým diamantům přístup na mezinárodní trhy;
- Regulace FLEGT v oblasti těžby vzácného dřeva;
- Iniciativa EITI na podporu transparentnosti v těžebním průmyslu.
Díky těmto a jiným iniciativám se pomalu daří nelegální odliv peněz z Afriky brzdit a někdy i zvrátit. Například v listopadu 2013 byla zveřejněna zpráva
, že asi 700 milionů dolarů ukradených generálem Abachou bylo vráceno ze švýcarských kont zpátky do Nigérie. Spousta dalších případů zveřejněna není, protože banky a jejich klienti si pochopitelně přejí diskrétnost. Zpráva britských nevládních organizací o těchto případech mlčí, protože jí nejspíš nezapadají do jejich argumentace o jednostranném úniku peněz z Afriky.Zpráva měří pouze toky peněz, ale sama přiznává, že na stranu odtoků z Afriky přidává i další náklady, které nelze považovat za toky peněz. Jedná se o náklady vyplývající z klimatických změn, neboť africké země doplácejí na emise uhlíku, které vypouštějí převážně vyspělé země. Nicméně v rámci Kjotského protokolu
vyspělé země tuto svoji asymetrickou historickou odpovědnost uznaly, a proto se závazky na redukci emisí vztahují pouze na ně a nikoliv na chudé africké země. Vyspělé země jim navíc pomáhají v jejich adaptaci prostřednictvím desítek fondů , např. na podporu zpětného zalesňování.Z hlediska metodiky je sporné, proč se zpráva u jednoho jevu - klimatické změny - snaží vyčíslit negativní externality. A naopak na druhé straně opomíjí jiné jevy - např. přenos vědeckých poznatků, technologií a know-how, které by šlo vyčíslit obdobně, ovšem jako pozitivní externality. Jak doceníme, že jsou to právě výsledky "západních" technologií, např. v Evropě či Spojených státech vyvinuté léky, které pomáhají léčit i africké nemoci?
Užitečná, ale matoucí, zpráva nevládních organizací
Zpráva nevládních organizací "Honest Accounts?"
vychází ze správného předpokladu, že v dnešním globálním světě jsou vztahy mezi vyspělými a chudými zeměmi velmi komplexní. Problém podpory rozvoje chudých zemí tak nelze omezit pouze na oficiální rozvojovou pomoc. Vyspělé země mají další nástroje, kterými mohou negativně (ale stejně tak i pozitivně) působit na rozvoj chudých zemí.Vezměme např. migrační politiku - všechny vyspělé země dnes diskutují, do jaké míry se otevřít přílivu migrantů z chudých zemí, zatímco chudé země se obávají, že přijdou především o kvalifikované lidi - inženýry, učitele a doktory. Tito lidé se však rozhodují sami a často do svých původních zemí posílají nezanedbatelné úspory v podobě tzv. remitencí. Někteří se dokonce po čase vracejí, čímž do Afriky přinášejí i nové znalosti a zkušenosti. Rozumě nastavená migrační politika tak může být oboustranně prospěšná - únik mozků přeměnit v cirkulaci mozků.
Zpráva nevládních organizací však do těchto detailů nejde a zůstává napůl cesty. Vztahy mezi bohatými zeměmi a Afrikou příliš zjednodušuje a dopouští se chyb v metodice. Díky tomu dochází k jednostrannému a zřejmě dopředu plánovanému závěru, tj. že bohaté země berou z Afriky víc peněz, než jí dávají na rozvojovou pomoc. Považuji za nebezpečné, pokud se debata o rozvoji omezí jen na kupecké počty, kdo kolik komu dává a kdo kolik komu dluží. Proto v naší práci již nemluvíme o rozvojové pomoci, nýbrž o rozvojové spolupráci. Africké země nejsou pouhými příjemci pomoci, ale jsou rovnocennými partnery. Osud chudých zemí si zaslouží pozornost nás všech.
A jak si vede Česká republika?
Oficiální rozvojová pomoc poskytovaná českou vládou dosahuje asi 4,4 miliard korun ročně. Z toho 2/3 jsou poskytovány skrze mezinárodní organizace (EU, OSN) a 1/3 tvoří bilaterální pomoc, kterou mj. poskytuje Česká rozvojová agentura. Asi pětina naší pomoci směřuje do subsaharské Afriky, kde jsou našimi partnery především dvě země - Etiopie a Zambie. Česká republika neposkytuje rozvojové půjčky, tj. veškerá naše pomoc jsou nevratné granty.
Našim africkým partnerům se snažíme předávat především zkušenosti a hledat řešení jejich rozvojových problémů. Proto podporujeme vzdělávání, zdraví, přístup k pitné vodě, zvyšování produkce zemědělství a udržitelné zdroje energie. Pokud již v rámci našich projektů dodáváme nějaké stroje či zařízení, tak vždy dbáme na to, aby naše projekty byly udržitelné, tj. aby se partnerská strana podílela na nákladech a uměla výsledky projektů využívat i poté, co naše podpora skončí.
Česká republika si uvědomuje, že rozvojová pomoc sama o sobě nestačí. Proto se snažíme rozvoj afrických zemí ovlivnit i ostatními politikami v oblasti obchodu, životního prostředí či migrace. Za účelem podpory tzv. koherence politik pro rozvoj působí od roku 2008 Rada pro zahraniční rozvojovou spolupráci, v níž jsou sdružena ostatní ministerstva, ale i zástupci krajů, měst a obcí, nevládních organizací a soukromých firem.
Více o zahraniční rozvojové spolupráci ČR lze nalézt na stránkách Ministerstva zahraničních věcí.
Česká rozvojová agentura uvítá názory veřejnosti na teze obsažené ve zprávě "Honest Accounts", stejně jako obecnější názory na směřování české rozvojové pomoci.
Michal Kaplan
ředitel České rozvojové agentury